Marie 
Moje zkušenost s dietami začala už v dětství. Trápila jsem se svou postavou a postupně přišla dieta za dietou – a s nimi i jojo efekt. Nikdy jsem nebyla hubená. Přesto jsem vyzkoušela spoustu diet. A věř mi – bylo jich opravdu hodně. Pokaždé jsem to vzdala.Jojo efekt nebyl jen o kilech navíc. Byl hlavně … číst více →
Když jsem odešla z domova, nebyl to útěk.Byla to volba. Měla jsem první byt. Vzala jsem si do něj jen to, co jsem měla – pár kusů oblečení, postel a výbavu, kterou mi táta každé Vánoce dával. Tehdy mi to přišlo zbytečné. Později jsem mu za to byla vděčná. Začátky byly náročné. Neuměla jsem moc vařit … číst více →
Práce bez stresu pro mě dlouho zněla jako něco nereálného. Když člověk chce pracovat,práci si najde. Je to ale také o štěstí.A já to štěstí měla. Nebyla to ale náhoda.A nebylo to zadarmo. Hledala jsem.Nevzdala jsem to. Usmálo se na mě štěstía já našla práci, nad kterou jsem jen nevěřícně kroutila hlavou. Že to někde … číst více →
Vyhoření v práci přichází často nenápadně. Dlouho si ho nechceme připustit. Nikdy bych nevěřila, že změna zaměstnání může být tak prospěšná. Na jednom místě jsem pracovala opravdu dlouho.Bála jsem se, že o práci přijdu.Držela jsem se jí i přesto, že mě čím dál víc psychicky vysilovala. Vedení po mně chtělo věci, které nepatřily do mé … číst více →
Jsou vztahy, které nefungují. A člověk si dlouho myslí, že je to jeho vina. Že kdyby byl trpělivější, vstřícnější, kdyby se víc snažil, něco by se jednou pohnulo. I já jsem se o takové kroky pokusila.
Zralost pro mě dnes neznamená ztrátu. Naopak. Je to stav, kdy už nemusím nic dokazovat – nikomu, ani sobě. Dovoluji si být sama sebou. Přestala jsem se líčit. Sice jsem se nikdy výrazně nelíčila, ale cítila jsem, že už to dělat nechci.
Bylo léto. Já a kamarádka jsme se vypravily autobusem k moři. Těšila jsem se. Na změnu, na slunce, na pocit, že na chvíli vypnu. Dovolená byla krásná. A možná právě proto je zvláštní, že právě tam se objevilo něco, co si zaslouží vlastní zápisek. Tehdy jsem to nemohla dostat z hlavy.
Zbytečné bylo všechno. Hlavně pokud se to týkalo mě. S čímkoli jsem přišla, bylo mi vysvětleno, proč ne. Proč to nejde. Proč to nemá smysl. Moje nadšení pro cokoli bylo rozebráno do posledního detailu, aby mi nakonec bylo jasné, že je to zbytečné a že to vlastně nepotřebuji.
U nás doma bylo normální, že když jsem chtěla jít na záchod, šla jsem se zeptat. „Můžu jít na WC?“ Byla to běžná otázka. Stejné to bylo i s ledničkou. Když jsem si chtěla něco vzít, nejdřív jsem se ptala. Pamatuji si obývák s vysokými stěnami.
U mě to nebylo rozhodnutí ani dieta. Přesto jsem s cukrem dlouho zápasila. Zkoušela jsem ho mít pod kontrolou, ale pořád se vracel. Zlom přišel v nemocnici, v době, kdy mi měnili antidepresiva. Byla jsem na dně. Nemohla jsem chodit ani jíst. Neměla jsem sílu řešit cokoliv – ani sebe.
