Agorafobie pro mě dlouho nebyla diagnózou, ale jen nevysvětlitelným strachem.
Bylo léto.
Já a kamarádka jsme se vypravily autobusem k moři. Těšila jsem se. Na změnu, na slunce, na pocit, že na chvíli vypnu.
Dovolená byla krásná. A možná právě proto je zvláštní, že právě tam se objevilo něco, co si zaslouží vlastní zápisek. Tehdy jsem to nemohla dostat z hlavy. Dnes se při té vzpomínce už jen tiše usměju.
Zpětně si ale uvědomuji ještě jednu věc. Najednou mi začalo vadit, že jsem mezi dvěma body – domovem a cílem. Že nejsem ani tady, ani tam. V autobuse jsem neměla své místo, nic pevného, čeho bych se mohla chytit. A právě to ve mně vyvolávalo bušení srdce, úzkost a zvláštní pocit ohrožení, kterému jsem tehdy ještě nerozuměla.
A právě tehdy se ukázalo, že velký problém byl už samotný autobus.
Zpočátku jsme si povídaly. Cesta ubíhala. A pak se mi začalo dělat špatně. Začala se mi točit hlava. Bušení srdce, nevolnost. Tak silná, že jsem si musela lehnout a dát nohy nahoru. Srdce mi bušilo jako o závod, ruce jsem měla ledové, pískalo mi v uších. Svět kolem se vzdaloval. Hlasy lidí se měnily v tlumený šum, jako bych byla pod vodou.
V tu chvíli jsem si myslela, že je to jen nevolnost. Únava. Možná horko. Něco, co přejde.
Ještě jsem netušila, že to má hlubší příčinu.
Po návratu domů se začaly přidávat další stavy. Okamžiky, kdy jsem nemohla dýchat. Kdy jsem měla pocit, že se dusím, že se něco strašného děje. Noční stavy, kdy jsem se probouzela v panice a myslela si, že mám infarkt. Několikrát byla přivolána záchranka.
Nikdo tehdy přesně nevěděl, co se se mnou děje. A já už vůbec ne.
Postupně se začal zmenšovat i můj svět. Přestala jsem vycházet z bytu, ne že bych nechtěla, ale zkrátka to nešlo. Měla jsem problémy s mluvením, jako bych se zakoktávala. Přestala si věřit. Cesty, které byly samozřejmé, přestaly být možné.
Agorafobie.
Do toho přišla další noční můra – migréna. Ale to už je na další zápisky.
Tehdy jsem byla z toho všeho hodně zmatená. Bylo toho najednou příliš.
Měla jsem strach.
A hlavně jsem ještě nevěděla, že to, co prožívám, má jméno.
Marie
