Vyhoření v práci přichází často nenápadně. Dlouho si ho nechceme připustit.
Nikdy bych nevěřila, že změna zaměstnání může být tak prospěšná.
Na jednom místě jsem pracovala opravdu dlouho.
Bála jsem se, že o práci přijdu.
Držela jsem se jí i přesto, že mě čím dál víc psychicky vysilovala.
Vedení po mně chtělo věci, které nepatřily do mé kompetence ani finančního ohodnocení.
Zvýšený hlas na mě vždycky působil stejně.
Stáhla jsem se do ulity a udělala všechno, co po mně chtěli.
Poctivě a rychle.
Bez odporu navenek.
Po letech vyčerpání se ale něco zlomilo.
Začala jsem k práci cítit odpor.
Zároveň jsem si všimla, že se už nechci ani vídat s kolegyněmi.
Později mi došlo, co se vlastně stalo.
Byla jsem úplně vyhořelá.
Zlom nastal ve chvíli, kdy jsem onemocněla.
Marodila jsem dlouho.
A poprvé po letech mi bylo příjemné, že v práci nemusím být.
Jenže nic netrvá věčně.
Musela jsem se vrátit.
A samozřejmě jsem dostala výpověď.
Byl to šok.
I když jsem s tím někde uvnitř počítala.
Šok a zároveň neskutečná úleva.
Úleva, že už tam nemusím.
O tom, jak moc mi změna zaměstnání prospěla,
napíšu v dalším zápisku.
Marie
