Autoritatívní výchova se často nepozná podle křiku, ale podle pravidel, o kterých se nediskutuje.
U nás doma bylo normální, že když jsem chtěla jít na záchod, šla jsem se zeptat.
„Můžu jít na WC?“
Byla to běžná otázka.
Stejné to bylo i s ledničkou.
Když jsem si chtěla něco vzít, nejdřív jsem se ptala.
Pamatuji si obývák s vysokými stěnami.
Byl tam bar.
V něm misky s oříšky a buráky. Tehdy to bylo považované za luxusní jídlo.
Bohužel nebylo pro nás.
U jídla platilo, že se dojídá.
I kdyby to mělo trvat do půlnoci.
Sedělo se u stolu tak dlouho, dokud nebyl talíř prázdný.
Jedno konkrétní jídlo se mnou zůstalo.
Chleba, máslo a okurka hadovka.
Jejich vůně a kombinace ve mně dodnes vyvolávají odpor.
A vím, že to už nikdy nesním dobrovolně.
V obýváku měl každý své místo na pohovce.
Bylo dané.
Sednout si jinam bylo nepřípustné!!
Na můj názor se nikdo neptal.
Názor byl ten, který platil doma.
Pamatuji si věty, které jsem slýchala často:
„Co jsem řekl, to je svatý.“
„Já jsem tady pánbůh.“
Bez vysvětlování.
Jako pravidlo.
Takto věci fungovaly.
Nikdo se neptal proč.
Bylo to normální.
Bez vysvětlování.
Bez diskuse.
Marie
