Když jsem odešla z domova, nebyl to útěk.
Byla to volba.
Měla jsem první byt. Vzala jsem si do něj jen to, co jsem měla – pár kusů oblečení, postel a výbavu, kterou mi táta každé Vánoce dával. Tehdy mi to přišlo zbytečné.
Později jsem mu za to byla vděčná. Začátky byly náročné. Neuměla jsem moc vařit a říct si o pomoc. Teplé jídlo jsem měla alespoň o víkendech. Matka mi tehdy nabídla, že můžu chodit na obědy. Obědy jsem si, ale musela platit.
Dnes se tomu jen směji.
Tehdy mi to nepřišlo zvláštní. Nepřemýšlela jsem nad tím, že by to bylo něco, co matky běžně dělají jinak. Brala jsem to jako samozřejmost a byla jsem ráda, že vůbec můžu přijít. Vždyť přece všechno něco stojí.
Člověk si z takových věcí odnese ponaučení. Ne hned. A často ne vědomě. Uloží se to někam hluboko a ozve se to až později. Ve chvíli, kdy stojíš před vlastní volbou. Buď ten model předáš dál, nebo ho vědomě nepřevezmeš.
Já jsem se rozhodla pro druhou možnost.
Dělám opak. Úplně ve všem.
Nechci být jako moje matka. Nemohu říct, že by se nestarala. Najíst jsme dostali, uklizeno bylo, věci fungovaly. Ale chybělo něco, co se nedá koupit ani spočítat. Teplo. Zájem. Pocit, že můžeš přijít kdykoliv. A že za to nic neplatíš. Ani penězi, ani pocitem viny.
Možná právě proto dnes dávám víc, než jsem sama dostala. Ne proto, že bych musela. Ale proto, že vím, jaké to je, když něco chybí. A vím, že láska se neměří na porce, podmínky ani účtenky.
Každý si z dětství nese něco.
Někdo jistotu.
Někdo ticho.
A někdo rozhodnutí, že jednou to udělá jinak.
Bez účtenky.
Marie
