Život bez cukru pro mě nezačal jako rozhodnutí, ale jako důsledek nemoci a zastavení.
U mě to nebylo rozhodnutí ani dieta.
Přesto jsem s cukrem dlouho zápasila.
Zkoušela jsem ho mít pod kontrolou, ale pořád se vracel.
Zlom přišel v nemocnici, v době, kdy mi měnili antidepresiva.
Byla jsem na dně.
Nemohla jsem chodit ani jíst.
Neměla jsem sílu řešit cokoliv – ani sebe.
Téměř týden jsem nefungovala.
A možná právě proto mi to pomohlo.
Tělo i hlava se musely zastavit.
Nevím přesně, kdy se to stalo. Ani jak.
Jen vím, že cukr ze mě zmizel.
Nechutnal mi. Nevolal mě. Nepotřebovala jsem ho.
Prostě přestal být součástí mého života.
Nikdy jsem si neřekla „už nikdy“.
Jen jsem ho přestala jíst.
Už několik let kráčím cestou bez cukru.
Cukr se nevrátil. A já ho nehledám.
Postupně se změnil celý můj životní styl.
Bez tlaku. Přirozeně.
Bylo to tiché přenastavení.
A dalo mi to víc, než mi vzalo.
Zmizely šílené, sebezničující výčitky.
Přišel klid, stabilnější energie, lehkost v těle, zdravější pleť.
Vejdu se do vysněného oblečení
a vedle muže se už necítím jako velryba.
Marie
